Také se rozdáváte z lásky ke svým milovaným a děláte, co jim na očích vidíte? A když všechno ze sebe rozdáte, co pak? Bereme si toho na sebe mnoho, více než je zdrávo a dáváme přednost péči o děti, manžela, své stárnoucí rodiče, …. Na sebe zapomínáme, protože přece ti ostatní, o které se staráme, jsou důležitější.  Ale může to být i jinak. A o tom je tento příběh, který popisuji. 

Vyhořelá samoživitelka

Andreu jsem poznala před rokem. Byla to hezká blondýnka, 45+, na pokraji vyhoření. Byla několik let rozvedená a starala se o dospívající dceru. Pracovala ve firmě poskytující finanční poradenství. To je obor, kde jste pod dvojí palbou – ze strany zaměstnavatele i klientů. Jak by taky ne, každý chce, aby mu jeho investované peníze vydělávaly.

Jako samoživitelka se měla co ohánět. Měla náročnou práci, kde byl tlak na výsledky. V práci se střídala jedna schůzka za druhou se školením, sledováním trhu a portfolia klientů, mítinky ve firmě.

Nebyla to práce od devíti do pěti, kdy v pět zavřete dveře a jdete domů s čistou hlavou. Práci si nosila i domů. Byla zavalená úkoly, povinnostmi, termíny, vyplňováním tabulek, prezentacemi a spoustou dalších věcí. „Práce“ pro ni byla na prvním místě.

Andrea je zodpovědná, svědomitá, pracovitá a spolehlivá. Která samoživitelka by nechtěla mít dobré výsledky v práci a skvělé hodnocení?
Navečer po odchodu z kanceláře jí začínala další směna. Z práce rychle domů a obstarat domácnost, dceru, zařídit tohle nebo tamto.

Prostě kolotoč. Z jedné směny do druhé.

„Chci změnu.“ 

Asi si dokážete představit, jak se v té době cítila. Svět viděla šedě. Ty šedé brýle nosila už dlouho díky únavě, starostem a vyčerpání. Byla smutná a bez jiskry. Na všechno byla sama a cítila se osamělá. V obličeji se jí usadily stopy toho, jak se cítila.  

Byla přesvědčená, že dělá všechno správně. Musí se postarat o svou dceru, musí „dělat za dva“, prostě musí, musí a musí…  Ale uvnitř cítila prázdnotu. Něco se jí vytratilo ze života, pomalu a nenápadně, a nevěděla co to je a jak to změnit.  

Už toho všeho měla dost a chtěla změnu. 

∗∗∗

Za rok jsem se s ní znovu potkala a nevěřila jsem svým očím. Úplně jiná žena. Úsměvy na tváři rozdávala na všechny strany a zářila. Měla jiskru. Obličej, který byl před rokem pomačkaný starostmi, teď vyhladila radost. Úplně omládla.  

Co se změnilo?

Jednoho dne ji náhodou svezl známý autem. Sršel optimismem, nešetřil radami, hned se vedle něho cítila líp, protože kus své energie přenesl i na ni. Ten kamarád je nadšený sportovec. Začal jí s obrovským zaujetím vyprávět o tom, co pro něho znamená sport. Jak mu to změnilo život, jak se tím udržuje v kondici a jak mu to zlepšuje náladu. Jak díky sportu poznal spoustu dobrých kamarádů.   

Rozhodnutí na sebe nenechalo dlouho čekat: „Já se chci taky cítit tak dobře.“ Přemýšlela, co ji baví a co jí přináší radost a rozhodla se, že začne chodit běhat. Nejdřív kratší vzdálenosti, střídat běh s chůzí,a pak se uvidí, začnu chodit třikrát týdně.

Dala o tom vědět své rodině a známým, aby cítila větší zodpovědnost. Rodině a všem známým poslala video, jak běhá. A pak už nepolevila a běhá do dneška. 

Úplně jiná žena

  • Začala se cítit líp.  
  • Postupně se jí zlepšovala kondice.  
  • Zeštíhlela.  
  • Cítila se dobře ve svém těle. 
  • Při běhu si vyčistila hlavu a „odpočinula si“. 
  • Během si pravidelně dopřávala injekci endorfinů a hormony štěstí začaly v jejím životě fungovat.  
  • Únavu a vyčerpanost vystřídala energie a svěžest. 
  • Začala více pozornosti a času věnovat sama sobě. 
  • Stíhala najednou více věcí za kratší dobu. 
  • Zlepšily se jí i vztahy, protože čišela energií a nadšením, vytratilo se napětí a podrážděnost.  
  • Byla přátelská a hned tak něco ji nerozházelo. 

 

Následovaly další kroky: dopřála sobě a dceři exotickou dovolenou. Stálo ji to sice hodně peněz, ale nelitovala toho. Také se přihlásila na seberozvojový kurz. Postupně začala dělat drobné změny ve svém životě.  

Teď po roce mi Andrea řekla: „Uvědomila jsem si, že mám hezký život. Mám krásnou a chytrou dceru, na kterou jsem pyšná, a mám s ní velmi dobré vztahy. Změnila jsem zaměstnavatele a dělám práci, která je pro mě zajímavější.“   

Andrea si teď umí udělat čas pro sebe. Na život se zase usmívá a je spokojená a šťastná. Na dovolené si odpočinula, poznala nové lidi, načerpala nové zážitky, inspiraci. Cítí se dobře a je v pohodě. Ostatním je s ní dobře.  

Problémy z jejího života samozřejmě nevymizely. Ona si už ale umí „dobíjet baterky“, a tak je řeší s nadhledem.  

Příběh Andrey mi připomněl, že dnešek je stejně dobrý jako každý jiný den. Záleží jenom na nás, přes jaké brýle se na něho díváme. Jestli ho vidíme jako „dobrý“ nebo „špatný“.  

Každého baví něco jiného. Nemusíte všichni chodit běhat, abyste se v životě cítili líp. Mě běhání neláká, ale baví mě tancovat. A tak si tancuju. Moje kamarádka chodí ráda na procházky do lesa a nemůže se lesa nabažit. Jiná známá zase šije a úžasně ji baví ruční práce. Její manžel zase rybaří a kochá se klidem a plynoucí vodou v řece. Ani nemusí nic chytnout. 

Každému dělá dobře něco jiného. A to je v pořádku. Nemusíte běhat půl maraton, abyste cítili radost a spokojenost v životě. Důležité je najít si chvilku pro sebe, udělat si čas a věnovat se sobě. Dobíjet si svoje „baterky“.